... V RÁJI...

Už jsme zase tři. Jednoho krásného dne, kousek za Kutnou Horou,  zalíbila se pěkná německá ohařka fešnému českému fouskovi. Přeskočil plot a 27.7. 2013 se narodilo 5 štěňátek. Pejsek a čtyři fenečky. Fousci se nám vždy líbili a rodinná situace tomu zrovna přeje, tedy jsme jednu sobotu 28.9. zajeli pro štěně.  Seznamte se s Megí Máma, nová panička a tři sestřičky pusu mámě a můžem jet  Cesta byla náročná,  furt to se mnou houpalo ze strany na stranu a dál bych o tom, jako Dáma, raději pomlčela.  První noc se mi trochu stýskalo. Jsem přeci ještě prcek a bez mámy a sourozenců je to těžký.  Ale zvládla jsem to.  "vy si se mno ještě užijeta :o) " a první oběd v novém domově Ještě trochu vyrostu a ty schody zvládnu. Zatím mne po nich nechtějí pouštět.  Druhý den ale svítilo sluníčko, sbírali jsme ořechy s páníčkem,  já je teda spíš lovila v koši a nosila pryč... Kousek jsme se byly projít s paničkou...

Minulý týden, hopsa hejsa do Brandejsa, vytržení ze stereotipu, terapijní tři dny u kamaráda Jendy Pokorňáka. Dlouhé propovídané večery, něco (litříků :o)) vína. Pohodička. V pátek návštěva Prahy. Má obvyklá trasa - metrem na Můstek, přes Staromák, Karlův most, na Malou Stranu. Miluju Prahu, možná to mám po prababičce. Cca jednou ročně zavřela svůj domeček v horách (jizerských) a na pár dní se ubytovala v nějakým pražským hotýlku. Oběhla známý, dala zmrzku na Václaváku. A vykulturněná dosytosti se zase mohla zahrabat do těch našich sněhových závějí. Takže Prahu miluju, ale neskutečně mne rozčiluje nabídka obchodů se suvenýry (krásné francouzské slovo - vzpomínky) Nejhorší je fakt, že ty asijský, ruský a pod. šunty lidé kupují. Hlavně, když je na tom nějakým šíleným, jakoby ručním fontem natištěno  PRAHA. A pak ta kvanta lidí. Pokud možno všichni fotící. Kouzlo okamžiku se naprosto vytratí, mácháte-li kolem sebe ájfouny, tabletamy a dalšími příšernostmi. Projít touto...

Prohlížím si své starší příspěvky a je mi moc smutno. Nejdřív jsme přišli o pejska, ale těšili jsme se na miminko, tak ta bolest byla trochu ztišena přicházející radostí. Po měsíci v nemocnici jsme už neočekávali nic. Brali jsme věci tak jak přicházely. Záchrana mého i jonatánova života císařem v 25. týdnu z důvodu preeklampsie byla prostě nutná. Jonatán byl sic maličký, ale krásný a hlavně náš. Každý den nám doktoři oznamovali nějaké jeho zlepšení. Malé krůčky, ale pořád kupředu. Přesto se Jonatán po deseti dnech na světě rozhodl odejít někam dál. Srdíčko se mu zastavilo a i přes veškerou snahu doktorů znovu nenaskočilo. Jonatán znamená Boží dar. I těch pouhých 25.týdnů a deset dní nám bylo velkým darem. Síla, porozumnění a láska, které v nás probudil, bychom bez něj nacházeli velmi dlouho a kdoví jestli vůbec. I když se snažíme zapomenout na ukrutnou bolest, na našeho Jonatána nikdy nezapomeneme. Na čas se pokusím myslet na jiné věci. Ale považuji svůj blog za určitou formu ...